My AI-Fried Brain

Proč psaní bez AI najednou vypadá jako luxus, a co s hlavou dělá zbytek.

Dlouho jsem se neozvala! Nepsala jsem, protože psaní tohohle newsletteru bez AI, jak jsem vám kdysi slíbila, mi ve zrychleném světě najednou přišlo jako luxus a ztráta času. Ten pocit sám o sobě je docela výmluvný. A hádejte co - vracím se s tématem temnějším než obvykle. Je to totiž přímý důsledek přesně tohohle pocitu.

Mám vysmažený mozek.

Popravdě, po brainstormu s AI dneska umím artikulovat svoje myšlenky líp než dřív. Vygeneruju si deset stránek textu, minimalně půlhodiny to krátím a upravuju, a nakonec to celé zahodím a napíšu znovu. A hotovo. Easy.

Naživo je to jiná píseň. V místnosti s lidmi jsem najedou opatrnější a míň jistá. Začínám větami typu “já myslím, že by tohle mohlo mít tyhle nevýhody” místo toho, abych sebevědomě položila na stůl tři možnosti a řekla, kterou beru. Dřív jsem takhle nemluvila. Čím víc člověk ví, tím víc ví, co všechno neví… a teď, když prostor problémů, řešení a souvislostí mezi nimi působí nekonečně, mi chybí chut cokoliv tvrdit s jistotou. That scares me. Možná i proto, že mám podezření, že to, co vyprodukují, stejně jednou skončí v něčím .md souboru.

Instagram mi mezitím servíruje reels na “trénink sebevědomí a jasného vyjadřování,” které mě drží u obrazovky přesně do chvíle, kdy nevyhnutelně přijde AI-generated “tyhle tři věci mi změnily život, stáhněte si appku, přihlaste se na kurz.” A je mi z toho AI patternu zle.

Ukázalo se, že to, co cítím, má jméno.

Brain Fry: Vysmažený mozek

První se jmenuje AI brain fry. Přišel s ním letošní průzkum Boston Consulting Group mezi 1 488 zaměstnanci amerických firem, publikovaný v Harvard Business Review. Lidi, co dohlížejí na víc AI agentů najednou, popisovali stejný pocit: bzučení v hlavě, mlha, potíže se soustředěním, pomalejší rozhodování. Autorský tým (mimo jiné Matthew Kropp a psychiatrička Gabriella Rosen Kellerman) to definuje jako psychické vyčerpání z nadměrného používání nebo dohledu nad AI nástroji nad rámec toho, co člověk kognitivně unese.

Slib zněl: víc času na smysluplnou práci. Realita podle autorů je opačná. Žonglování a multitasking se stávají hlavní náplní práce s AI, a to vyčerpání se pak promítá do víc chyb a horšího rozhodování. Jeden manažer to popsal jako pocit tuctu otevřených prohlížečových karet v hlavě, které si navzájem konkurují o pozornost. Přemýšlení mu prý nepřestalo fungovat, jen zesílil šum.

Stojí za to říct nahlas, že report psala firma, která vzápětí prodává poradenství, jak brain fry vyřešit. Datový základ je dotazník, ne experiment, takže je to korelace, ne důkaz příčiny. To ale neznamená, že si lidi ty pocity vymýšlejí. Znamená to, že bych konkrétní čísla, co kolují po internetu, brala jako orientaci, ne jako fyzikální konstanty.

Osobně mi to přijde overwhelming a overstimulating, a obrovská kapitola, kterou ještě nikdo neotevřel, je brain fry a neurodivergentní mozek. Pevně věřím, že časté přepínání mezi kontexty s AI zatěžuje pracovní paměť a exekutivní funkce, což bývá u ADHD nejzranitelnější místo - a nepředvídatelné, paralelní proudy informací snáz vedou k přetížení i na jiných spektrech. Zajímavé je, že ta samá AI se pro spoustu neurodivergentních lidí v jiném kontextu popisuje jako úleva, ne zátěž - takže asi záleží hlavně na tom, jestli úkoly zjednodušuje, nebo jich na člověka nakupí víc najednou.

Workload Creep: Tiché nabalování práce

Druhý aspekt je workload creep. Popsala ho osmiměsíční etnografická studie Aruny Ranganathan a Xingqi Maggie Ye z Berkeley Haas, taky v HBR. AI rozostřuje hranice rolí u A-players: lidi si najednou berou na starost úkoly, který dřív patřily někomu jinýmu (nebo spiše níkomu), nebo by se do nich vůbec nepustili. Práce zároveň prosakuje do chvil, který dřív fungovaly jako pauza: prompt při obědě, před schůzkou, večer, když člověka napadne nápad. A lidi si udržují víc vláken najednou, AI běží na pozadí, zatímco kontrolujou kód, píšou dokument nebo sedí na poradě.

To nejzajímavější na tom je, že tohle nabalování je většinou dobrovolné. Nechají se zlákat tím, co nástroj dovede, a najednou toho dělají víc bez příkazu. Protože mužou, chtejí, protože FOMO. Z toho vzniká smyčka: víc schopností vede k víc výstupu, víc výstupu vede k vyšším očekáváním, vyšší očekávání tlačí na další rozšiřování. To, co zpočátku vypadá jako produktivita navíc, se časem stává standardem, který už nikdo nezpochybňuje.

Zajímavý je i rozdíl mezi tím, jak lidi popisujou jednotlivé momenty práce s AI, a tím, jak popisujou celkový zážitek. V jednotlivých promptech a iteracích cítí aha-moment nadšení, azart a rozšířené schopnosti. Ale když se od toho odlepí a podívají se na celek, mluví o tom, že jsou zaneprázdněnější, natáhnutější, míň schopní se úplně odpojit. Krátké porce dávají pocit zisku. Součet je únava.

AI Slop

Pak je tu workslop. Loni na podzim popsal tým Stanfordu a BetterUp v HBR fenomén nesmyslných AI výstupů, prezentací a dokumentů, který vypadaj hotově, ale práci jen přesouvaj na kolegu nebo managera, co to musí overit a opravit. Přes 40 procent dotázaných zaměstnanců hlásilo, že za poslední měsíc workslop dostali. Každá epizoda prý stojí skoro dvě hodiny nápravy, což autoři přepočítali na zhruba devět milionů dolarů ztráty ročně na firmu s deseti tisíci lidmi. (Ta čísla jsou postavená na tom, jak sami lidi odhadli, kolik času ztratili. Odhad vlastního plýtvání časem je notoricky nespolehlivý, takže bych to brala jako signál směru, ne jako přesnou fakturu).

Tohle proživam fakt ve velkém se studenty a kolegama, a s jedním člověkem jsem se dokonce musela rozloučit, protože to přehnal. Je matoucí na začatku kariery ¨přijmout AI naplno¨ a stejně nikam se nedostat, co…

Workslop odráží jistou "kognitivní kapitulaci," při které jsou lidi bez motivace, dají AI práci a pořádně nesledují výstup, řekla v rozhovoru psychiatrička Gabriella Rosen Kellerman, spoluautorka HBR reportů. Brain fry je podle ní skoro opak, je to spíš jako jít s AI hlava proti hlavě, inteligence proti inteligenci.

Slop mi osobně dělá skoro nevolno. Má svůj vzhled. Je to fotka ruky, co drží zářící mozek z obvodových drah, levitující nad notebookem, se kterým by takhle nikdo nepracoval. Je to LinkedInový příspěvek, co začíná uťatou větou, nebo “I asked ChatGPT, a…,” a končí ponaučením o hustlu. Je to šest odrážek tam, kde by stačily tři, každá vyleštěná do ztracena, aby po ní nezůstala stopa toho, že nad tím někdo přemýšlel. Barvy jsou vždycky trochu moc syté, úsměvy vždycky trochu moc symetrické, a celé to vyzařuje sebevědomí něčeho, co vzniklo za čtyři vteřiny a bylo zkontrolováno za nula. Slop vyloženě nelže. Jenom dlouze nic neříká.

Mezitím, na fotce k tomuhle postu jsou rajčata. Byla to první věc kolem mě, co nevygenerovala AI, ale vypěstovál muj manžel, který se s AI trápi o dost meně, než ja (a umí odpočivat). Popravdě jsem chvíli váhala, jestli tam nedat fotku propojující mozek a AI, aby to byl učebnicový slop. Ale byl by to už hodně metahumor. Takže radši rajčata.

Jedna rada se v článcích i na redditu opakuje pořád dokola: potřeba lidského ukotvení. Chránit si čas na check-iny, sdílené promýšlení, dialog, aby práce nezůstala celá sólo a zprostředkovaná nástrojem.

Dobrá zpráva

Kropp i Kellerman oba zdůraznili, že výsledek studie nebyl jenom negativní. ¨Překvapivě, lidi, co zažívali brain fry, měli obvykle nižší míru vyhoření, definovaného jako chronický pracovní stres, co se hromadí v čase a zhoršuje pracovní výkon.¨ Brain fry je tedy akutní zážitek, tak jak ho účastníci popisovali. "Když si dají pauzu, zmizí to," řekla Kellerman.

Doufam.

Uvidíme.