The Confidence Machine
Obrácený Dunning-Kruger v kontextu AI gramotnosti: když se zlepší náš výkon, ale ne úsudek, stačí to pak k luxusnímu AI komunismusu?
Dearest gentle reader,
zase jsem četla studie, zase jsem mluvila s chytrými lidmi a zase vám to nesu, s dávkou existenciální nejistoty navíc.
🧠 Obrácený Dunning-Kruger. A čeká na vás osobně.
Výzkumný tým z Aalto University publikoval v Computers in Human Behavior studii s názvem „AI Makes You Smarter, But None The Wiser.” Nechali lidi řešit logické úlohy z LSAT (americký přijímací test na právnické fakulty) — jedni s ChatGPT, druzí bez. Ti s AI se zlepšili o tři body oproti normě. Ale svůj výkon odhadli o čtyři body výše, než skutečně byl. AI jim dala sebevědomí bez kompetence.
Klasický efekt říká: nekompetentní lidé přeceňují své schopnosti, experti je spíš podceňují. S AI se tento vzorec otočil: čím vyšší AI gramotnost, tím větší nadhodnocení vlastního výkonu. Výzkumníci čekali, že zejména lidé, kteří AI rozumí technicky, budou lépe schopni hodnotit kvalitu svých výsledků s AI — ale nestalo se to.
Profesor Robin Welsch to komentoval přímo: „AI gramotnost může být velmi technická a vůbec nemusí lidem pomoci smysluplně pracovat s AI systémy.”
Pro ty z vás, kteří řeší AI školení pro firmy: tenhle výsledek stojí za zastavení a přemýšlení. Školení, která učí lidi, jak AI funguje, ale ne jak kriticky hodnotit její výstupy (v čemž jsem taky hříšná — s největší radostí se ponořuji tam, kde to lidi moc nezajímá, ale pokud to dělám v akademii, to prochází), možná nevyřeší to, co si myslíme, že vyřeší. Může je dokonce nechat s větší slepou důvěrou, než měli na začátku.
Chytřejší, sebevědomější, osamělejší
MIT Media Lab a OpenAI zkoumali*, jak různé způsoby interakce s chatbotem ovlivňují osamělost, sociální vazby a závislost. /čtyřtýdenní randomizovaný kontrolovaný experiment s 981 účastníky, přes 300 000 zpráv/
Vyšší denní používání chatbotu koreluje s vyšší osamělostí, větší závislostí a menší sociální interakcí — bez ohledu na to, jestli šlo o textový nebo hlasový režim, osobní nebo neosobní konverzace.
Ale! Uživatelé, kteří komunikovali s emočně distancovanými chatboty — tedy takovými, kteří se příliš nevyptávali na jejich osobní život a neposkytovali emoční podporu — vykazovali nižší osamělost a vyšší míru sociálního kontaktu s reálnými lidmi. Tedy chatbot, který na vás není milý, je lepší volba pro mentální zdraví.
Tento nález silně rezonuje s výzkumem dánských středoškoláků: vedli přátelské rozhovory s chatboty. Ti, kdo od chatbotů čekali sociální podporu, byli výrazně osamělejší než ostatní a měli méně reálných sociálních vazeb.
Ale vážněji — myslím si, že jde i o tzv. Eliza effect: čím více empatická je konverzace s chatbotem, tím větší je antropomorfizace, a pak zklamání z lidí v reálném světě, kteří nejsou až tak ochotně ohnutelní podle vašich představ. Ale já jsem prominentní avoidant attachment reprezentantkou, /typ nejistého citového pouta, při kterém si jedinec vysoce cení nezávislosti a blízkost vnímá jako ohrožení svobody/. Mně to teda fakt vyhovuje.
Tady je důležité zůstat kritičtí: korelace ≠ kauzalita: jestli chatbot osamělost způsobuje, nebo jestli osamělí lidé chatboty prostě více vyhledávají. Pravděpodobně obojí zároveň, v začarovaném kruhu.
📊 Deloitte: firmy mají AI, zaměstnanci ji nechtějí
Deloitte v lednu 2026 zveřejnil State of AI in Enterprise. Začneme optimismem: přístup zaměstnanců k AI vzrostl za jediný rok o 50 % — z méně než 40 % na přibližně 60 % pracovníků s autorizovanými AI nástroji.
A teď detaily.
84 % respondentů uvedlo, že na základě AI nijak neredesignovali pracovní role a procesy. Tedy jen nasadili AI do stavajicich procesu, na úkolů většinou spojených s osobní produktivitou.
93 % technologicky zaměřených výdajů jde na samotnou technologii. Pouhých 7 % na vzdělávání a rozvoj lidí, kteří s ní mají pracovat.
Deloitte sám testoval i trochu jiný problém. Zaměstnanci mají s enterprise AI nástroji špatnou uživatelskou zkušenost, která je o rok až dva pozadu za spotřebitelskými produkty. Lidé nechtějí přepínat mezi nástroji — a pokud AI nesedí do jejich přirozeného workflow (Teams, Slack), prostě ji nepoužívají. Takže pokud to vezmeme černobilě a dramatický zkratkou: korporáty kupují AI pro byznys, ne pro lidi. Pak se diví, že ji lidé nechtějí. Pak přidají školení. A nepomůže to, protože problém není v hlavách zaměstnanců — je v designu implementace.
A přitom mimo korporat to fakt jde. Myslim, hlavně když se designují procesy přímo pod AI. Přesvědčil mě mimo jiné Mario Rozenský ze Supportboxu — ukazoval mi nádherné sales outreach workflows a Claude Code-first kulturu u celého kolektivu, i mimo techniky. V Glami, jak jsem se dozvěděla když byla teď hostem na Lenny's Newsletter meetupu v Praze, mají sessions, kde CTO učí produktáky, jak číst kód.
While most are focused on educating employees, far fewer are rearchitecting roles, workflows, and career paths.
Automatizovaný luxusní komunismus
A tady do mojí hlavy vstupuje Andrew Yang s otázkou, kterou Deloitte ve své zprávě neklade. Yang je americký podnikatel a politik — do širšího povědomí se dostal kandidaturou na prezidenta USA v roce 2020, kdy jako první mainstream kandidát postavil celou kampaň na hrozbě automatizace a návrhu univerzálního základního příjmu. Tehdy ho média odbývala jako extravaganta.
Před cca měsícem zveřejnil na Substacku dramatickou esej „The End of the Office” (fav quote: „I’ve started to call this displacement wave the Fuckening because that feels more visceral”). A začátkem března byl hostem podcastu Moonshots Petera Diamandise — technologického optimisty, zakladatele XPRIZE, který věří, že AI povede k éře nevídané abundance pro všechny. Kontrast mezi oběma hosty je zábavný i poučný.
Diamandis frámuje AI jako vlnu přinesoucí „job-killer abundance” — tedy hojnost generovanou právě tím, že AI nahrazuje práci. Yangova odpověď je strukturálně jiná: hodnota generovaná AI se přesouvá do cloudu a kapes investorů, zatímco náklady transformace nesou zaměstnanci. Hojnost přijde, ale pro koho a kdy? To jsou dvě různé otázky, a Diamandisovo optimistické frámování — jak si všímá i jeden z posluchačů podcastu v recenzi — „funguje spíše jako víra než jako argument. Vážně se nevyrovnává s otázkou, kdo skutečně získává výhody v našem ekonomickém systému.”
Vzpomeneme tady na Locka a Rousseaua (<3). Jen další problém společenské smlouvy. /teorie, podle níž veškeré právní a mocenské vztahy ve společnosti jsou dány jakousi implicitní dohodou mezi všemi členy dané společnosti. Motivací je nejistota, kterou lidé pociťují./ Firmy po desetiletí stavěly svůj vztah se zaměstnanci na implicitním slibu: peníze za jistotu, produktivita za podíl na růstu. A společenský status a právo na důchod jako odměna. AI tento slib jednostranně ruší — a na rozdíl od předchozích vln automatizace to začiná dělát ve stejném období, ve kterém firmám roste ziskovost. No a Yang navrhuje zdanit ziský z AI, protože daňový systém by měl odrazovat od chování, které společnosti škodí — a eroze zaměstnanosti bez kompenzace společnosti škodí. Deloittovo číslo o sedmi procentech výdajů na lidi se tedy dá interpretovat jako symptom toho, že původní smlouva už neplatí — a zatím ji nic nenahradilo.
Zda je to správné řešení, je legitimní debata. Ted jsme ještě v bodě kde neumíme pořadně zpočitat ani ROI z AI. Ale otázka za ním je: kdo nese odpovědnost za přechod, ze kterého nejvíc profituje ten, kdo ho způsobuje? Kde jsou zkrácené pracovní týdny za zvýšenou produktivitu?
Společenská smlouva, která se láme, se láme nerovnoměrně. V Evropě a Střední Asii je ženami dominovaných sektorů vysoce exponovaných AI o třetinu více než mužských. Ale k tomu — podle Anthropic’s AI & Labor Market — jsou to vzdělané, dobře placené (v průměru o 47 % než trh), ženské pracovnice v kognitivních profesích.
Já se teda zatím ohroženě necítím, ale to bude ten Dunning-Kruger! A co vý?